Válka je jen krycí název pro masové spory ve jménu celku, který se celkem pouze zdá, uvnitř však je také plno sporů. Zač tedy bojujeme?

Bojovat se dá za víru, za lidské vlastnosti, ať už je to čest, sláva, nebo vlastně cokoliv jiného. Bojuje se o území, peníze, za lepší vládu, z nespokojensti. Co takhle bojovavat pro zábavu? 

Ano, boj pro zábavu. Zrovna tahle věta se dá vzít ze dvou pohledů. Už v antickém Římě se pořádaly gladiátorské hry pro pobavení pánů a smrt kmánů. V dnešní době už možná bohudík, možná buhožel, nemůžeme zabíjet jentak. Druhý pohled zábavy je být onen "gladiátor", stát na kousku země v čelním souboji s nepřítelem. Tehle způsob zábavy se dochoval narozdíl od způsobu prvně zmiňovaého až do dnešní doby. A ptáte se jak to myslím?

Jako se stává každou neděli kolem šesté  hodiny ranní i dnes si beru bojovou uniformu české armády, vysoké boty, přes  rameno hodím tašku a všechny starosti zamknu doma. U vchodu dvakrát poklepu na kapsu, v níž zachrastí klíče a zásobník. Nasadím si helmu a vyrážím. Je 7:35, ozývá se ten nepříjemný zvuk vlakových brzd a já ještě v polospánku nastupuji do vlaku. Zabouchnu dveře a usadím se do třetího kupé, tašku si hodím nad sebe. Asi za deset minut už stojím v další stanici, kde už s úsměvem kýve kolega, na píď přesně vypadající jako já. Sedá  si naproti mně, vytahuje kvanta věcí a jedem s druhým diskutujeme o válce, plukovníkovi, pomlouváme Američany... Opět brzdy vlaku, opět perony a opět další maskovaný ozbrojenec, ke kterému oba spěšně vystoupíme. Přátelsky se pozdravíme, postěžujeme si, jak kdo má těžký batoh a při diskusi se přesuneme na autobus. Už z dálky vidíme ujíždějící dopravní prostředek s číslem 16. Běžíme, stíháme. V autobuse se na nás upřou však všechno pohledy, jako by chtěli říct: "Vy jste divní, tohle přece není normální". Pohodím pomyslně rukou, zatnu zuby a těch pár minut to vydržím. Vystupujeme v údolí kousek od Jižní spojky, opět si stěžujeme na váhu brašen. Všude je mlha, že není vidět ani na krok. Cesta na místo srazu se zbytkem nadšenců utíká dost rychle. Usedávám si na vymrzlý beton, rozepínám tašku a vytahuji vestu, M4 a pistoli. Všude kolem pobíhají neznámí lidé, některé poznávám z různých akcí, někteří mi nic neříkají. Na tarasu sedí mladík, v extrémním maskování a kouří doutník. Vedle sebe má položenou sniperskou pušku. Ano, toho znám! Poslední člen našeho týmu. Lehce se usměje, vezme pušku a vyrazí rázným krokem k nám. V tu chvíli mám plně připravenou zbraň. Zkouším vystřelit pár prvních ran. *Bang, bang* - plechovka padá dočista mrtvá k zemi. Jsem spokojený se svým výkonem. Pověsím si zbraň na popruh a připravený kráčím do boje. Už z dálky slyším bitevní vřavu, řev, bouchání granátů. Zapadám do zákopu na straně linie, vedle mě přistává kolega. Vystrkuji opatrně (doopravdy velice opatrně) hlavu, rozhlížím se, kde kdo je. Asi 100 metrů ode mě probíhá přestřelka mezi skupinou našich a Američanů. Rychle vybíhám ze zákopu a přesouvám se k nejbližšímu křoví. Kolega v boji se drží stále při mě, druhá dvojice je v nedohlednu na druhé frontě. Tichá domluva, rychlé rozhodnutí, ano, zaútočíme. Cvaknutí zásobníku, první dávka. Rychlé zvednutí ruky nepřítele. Dávka z mé levé strany, zvedá se další člověk. Přesunuji se o 15 metrů dopředu, tak, abych měl na dostřel dalšího. Přede mě do listí přistává pár projektilů. Zapadám za první strom a posílám dávku do skupinky protivníků následovanou granátem. Ejhle, granát přistává 10 metrů před skupinky, ale stále má drtivý účinek. Cvaknutí čehosi o zbraň. Házím si primární zbraň na záda, po zásahu je nepoužitelná, a vytahuju pistoli. Tři rány, zásah přímo do mého hrudníku. Zklesle odcházím i s kolegou na spawn, kde už čeká i zbytek týmu. Je nás deset, vyrážíme zpátky do boje.