Začátek 3tí Divize                                                                                                                                           Autor: Cassia a Henry

   Kdysi dávno, když ještě dinosauři chodili po světě… no, dobře, až tak dávno ne, ale už je to ani nevím jak dlouho, kdy žil byl jeden prťavý trpaslík jménem Henry. Byl znám svou velkou silou a obrovskou sekerou, kterou měl vždy po ruce a neustále si přišlapával své vousy, protože nikde nebyl nikdo, kdo by mu je zkrátil… a tak putoval světem, přes hory, přes doly… i když on spíš přes doly… a šel a šel, až došel do kouzelného lesa. V tom lese žil jeho mladší, ale chlupatější bratr jménem Vilf-všechno-sežeru… ten vlastnil síť kadeřnictví, takže bylo jasné, že svého drahocenného bratra jednou potká, neboť jeho problémy s vousy byly legendární… ale v tom lese nežil jen Vilfein ale i divý tvor, všemi lidmi i nelidmi nazývaný tím nejstrašnějším jménem… mnoho lidí i nelidí, zvířat i nezvířat ,rostů i nerostů, rostlin i nerostlin se bálo jeho jméno vůbec vyslovit. Tím strašlivým jménem byl FANGER – strašlivý démon, tmavě rudé barvy a bujné plešaté…pleše. Tohoto netvora než tvora se bál každý. Až na trpaslíka a jistou nejmenovanou ovečku, která mu od jistých velkých černých planin ledového písku dělala společnost, protože Trpaslíkův vous nabyl cestou zelené barvy. Zelenou barvu způsobovali řasy, mechy a lišejníky, kterým vyhovovalo vlhké a teplé prostředí, které krásně demonstroval Trpaslíkův fous. Ovečka, mysliv si že jde za chodícím trsem trávy, šla za ním po řadu dní i nocí. Mezi tím vším začaly růst i zvláštní květiny, které měly v sobě magickou moc. Ovečka s nadšením pojídala tyto zvláštní květy a nabírala tak magickou moc po velkých doušcích. Po jisté době začala ovládat základní kouzla: uměla se bránit před vlky hrstkou humoru a věrnou větou „Sheeps rule the World!‘‘ vždy vyhrála. Až se jednoho soudného dne setkala s vysokým hubeným týpkem s nůžkami v ruce a ten ustřihl její pohybující se travičku u samého zrodu, tak poprvé spatřila trpaslíka.

   Trpaslík si velice pochvaloval, že po dlouhé době opět vidí nohy…avšak ukázalo se, že nohy nevidí stále, neboť za ta léta, co mu jeho bujná vous rostl, rostlo i jeho břicho, které se zakulacovalo a trpaslík začínal být smutný a bál se, že ovečka přestane dělat trpaslíkovi společnost, jelikož už v něm nebude vidět veliký šťavnatý „svěží a voňavý“ trs lahodné trávy ale jen obyčejného trpaslíka, navíc teď bez typicky trpasličího vousu. Trpaslík ale netruchlil dlouho a začal přemýšlet, věděl, že za dob velkých veverek na provázcích existovala jedna elfka, která dovedla metamorfovat a dohnala to k dokonalosti, ale stala se nehoda a od té doby ji už nikdy nikdo nespatřil … Při vyprávění těchto příběhů vždy snil o tom, že by se z té malé ovečky jednou stalo něco více než jen okusovač trávy a dlouholetý společník … ale když takhle při tom snění začal usínat, zablesklo se mi před očima a zahlédl jak lesem běží nějaká bíla skvrnka… když se tím šokem probral, spatřil, jak Vilfein a Fanger, ruku v ruce běží a s připravenými mačetami užuž chytají malinkou ovečku. Hrůzou se mu zježili vlasy a zbytky starého vousu, který neležel ani půl míle od něj. Trpaslík se chopil své dobré sekery pravicí, levicí vzal svůj runový štít a snažil se utíkat mezi nebohou ovečku a vražedně nepříčetnou dvojici tvořenou vedoucím kadeřnictví a netvorem. Utíkal, co mu malé nožičky dovolili, ale věděl, že to nemůže nikdy včas stihnout, leda že by se stal nějaký kouzelný zázrak, který by ho přenesl k ovečce. Vtom se před ním, znenadání objevila mlha a byl o dvacet yardů dál než předtím, nevěděl, co se to stalo a ani jak, ale využil téhle nečekané příležitosti a vrhnul se na tu hrozivou potvoru. Kadeřník byl daleko vpředu, ale měl alespoň jednoho, natáhl se pro svou sekeru, kterou měl na zádech a s velkým a ohromujícím úderem připevnil tu potvůrku na strom, byl to milovník zvěře a věděl, že je poslední svého druhu a tak ho chtěl nechat žít… tím pádem už zbyl jen jeden a maličká ovečka zatím kličkovala a celkem se jí dařilo držet si kadeřníka od těla, ale blížila se k hlubokému srázu o kterém samozřejmě kadeřník dobře věděl, protože tam nelegálně vyhazoval toxický odpad a hnal ovečku přímo k tomu srázu, když vtom Kadeřník zakopl o čerstvý krtinec a natáhl se jak široký, tak dlouhý do keře býlích růží. Začal přitom vydávat takový hrozivý zvuk, že trpaslíkovi tuhla krev v žilách. Nicméně nemeškal a hnal se vyzbrojen už jen svým runovým štítem za prchající ovečkou a zvedajícím se Vilfeinem. I když Kadeřník ztratil velkou část náskoku a ovečka tím získala čas na vyhnutí se srázu, takže teď běžela po jeho hřebeni, pořád byl trpaslík velmi daleko… napadlo ho už jen jediné – volat na ovečku všemi možnými i nemožnými jmény a doufat, že alespoň jedno bude správné a přivede ovečku blíže k trpaslíkovi, aby ji mohl lépe chránit před Kadeřníkem. Ale nezabralo nic. A sráz už přecházel v roklinu, na jejímž dně si rychlým tempem utíkala velká řeka. Tu trpaslíka napadlo jak zachránit ovečku, musí se pokusit shodit Kadeřníka dolů! Ale jak to udělat? Jak se dostat ke kadeřníkovi dřív než se on dostane k nebohé ovečce? A opět se stala ta podivná věc, zničehonic se před trpaslíkem zhmotnila mlha. Už mu to začalo docházet – byl to teleport, který používaly

 kouzelníci k přesunu. Pak už jen spatřil, jak se ovečka v dálce usmála a najednou stál jen pár metrů za kadeřníkem, který ovšem stále držel velké nůžky a uháněl, co mu síly stačily…už jen ta chuť ho popoháněla k lepším výkonům, představa opékané ovečky mu vrhkla až slzy do očí, takže přehlédl kořen, který tam stál od dob, co byl ještě malé cvelfátko. Praštil s sebou zase o zem a na něj spadl vyděšený trpaslík, který nevěděl, co se to sakra stalo. Oba pozorovaly i ten nejmenší pohyb toho druhého a bylo jasné, že bitva právě započala. Po chvilce civění trpaslíka na temného elfa a temného elfa na trpaslíka byli oba bleskurychle na nohou. Temný elf v rukou třímal velké nůžky a trpaslík jen svůj veliký štít. Strhl se krutý boj, bylo slyšet jen nárazy kovu na kov, zvuky, při kterých brusič ihned pochopí, že bude mít práci, zvuky, při kterých všem dojde, že nůžky po nárazu na štít se musí zákonitě otupit. Na to trpaslík vsázel, avšak Vilfein byl na vše připravený a měl s sebou velkou zásobu nůžek. Po chvilce začínal být trpaslík unavený, ovečka byla jen kousek od něj na pokraji skály a pod ní si rychle utíkala řeka. V tom trpaslík, při pohledu na ovečku, nevěnoval pozornost obraně a dostal zásah nůžkami do pravého ramene… věděl, že se už dlouho nedovede bránit a tak rychle uskočil k ovečce, popadl ji, přitiskl k sobě a s ohromným řevem skočil dolů do řeky. V hlavě měl jen jednu věc, podivné šeptání, které mu říkalo jen jediné „zachraň ovečku!“

   Když už se řeka a ostré kameny blížily a dopad se přibližoval, zalétla do trpaslíkových uší zvláštní slova, která nedávala vůbec žádný smysl, řeč, kterou zněla, byla neznámá jako dávno zapomenutá. Měla někoho zachránit, alespoň trpaslíkovi se to zdálo… místo dopadu na ostrý kámen, který čnil z řeky, dopadl trpaslík na měkkou louku za srázem. V náručí měl ale krásnou elfku, nevěděl, co se stalo a kde je ovečka, ale byl v bezpečí. Dokud si ale nevšiml nadávajícího a prskajícího Vilfa na druhé straně louky, který je propíchával pohledem a hledal ovečku. Oči mu žhnuly hněvem a sledoval každý centimetr křovin či stínů, ale nenacházel nic. Po pár, celkem krutých nadávkách, posbíral své nůžky a vypadalo to, že se vzdává a vrací se, ale kdo ví, možná ho trpaslík nevidí naposledy. Zatímco se trpaslík vzpamatovával, elfka dále ležela v bezvědomí, rozdělal tedy oheň, protože se už stmívalo a netrpělivě očekával, co se stane v noci. Krásná elfka byla v bezvědomí i okolo půlnoci, kdy se konečně ukázal měsíc a trpaslík, vyzbrojen už jen nadávkami a posbíraným kamením, si mohl oddychnout, protože nikde nebylo vidět nic, co by nasvědčovalo nočnímu přepadení a tak si začal prohlížet ležící elfku. Byla vyšší než on a při spaní nevydávala žádný chrápavý zvuk, což trpaslíci i jejich ženy chrápou a tak se o elfku bál, nevěděl, že chrápání je postihem trpaslíků a některých lidí. Rozhodl se elfku něčím přikrýt, tak si sundal svůj plášť, na kterém byla ještě jeho zaschlá krev a chtěl s ním elfku přikrýt, ale když přikryl nohy, vršek vesele vykukoval a když zakryl vršek, vykukovaly nohy. Nakonec se trpaslík rozhodl, že nejlepší bude, když přikryje jen nohy. Vršek bude muset do rána přežít. Ulehl naproti elfce a chtěl se trochu vyspat.

    Ráno, když otevřel levé a hned potom i pravé oko. Zjistil, že na malém zeleném paloučku leží sám a po elfce a jeho plášti jakoby se zem slehla. Snažil se najít stopy nebo alespoň cokoliv, co by naznačovalo, že by odešla nebo ji někdo odnesl, ale nenašel nic. Najednou ho začal v srdci svírat takový zvláštní pocit, neznal ho, ale přesto se mu zdál známý, byl to strach nikdy se nebál, už od malička se stavěl před murloky a všelijakou havěť, nikdy se jim nepřestal hrdě dívat do očí, ale teď ho přemohl strach, strach o někoho. Vyčistil ležení, které založil minulou noc a začal pročesávat les. Po několika mílích beznadějného hledání narazil na rozpadlý hrad. Po menším průzkumu zjistil, že patřil trpaslíku Luckymu, kdysi legendárnímu vojevůdci, který po letech stálých bojů přešel do ústraní a vzdal se armád i slavných vítězství, které ho provázela. Henry se LuckyShota opatrně ptal, jestli v lese nezahlédl elfku, která by měla trpasličí plášť, na pravé straně černý od zaschlé krve, jinak tmavě zelený. Avšak Lucky ho musel zklamat, neviděl nic. „Ale…“ zavzpomínal Lucky, v noci zaslechl podivný zvuk v okolí jeho hradu, který ho probudil. V tom se ten podivný a nepopsatelný zvuk ozval znovu. Byl to zvuk nezvyklý i pro tento les a zdejší hrad.  Lucky nikdy předtím nic takového neslyšel, Henry se nerozhodoval dlouho co dál dělat a vyrazil s Luckym prohledávat místa, odkud Lucky zaslechl ten podivný zvuk. Trpaslíkovi Henrymu bušilo srdce, doufal, že nalezne odpověď na to, co se stalo, jestli Elfka byla skutečná, nebo jen halucinace z poblouznění ze ztráty krve anebo doufal, že nalezne malé stopy po ovečce, o kterou se strachoval. Věděl totiž, že to není jen tak obyčejná ovečka, věděl, že ji musí najít, věděl, že ji potřebuje, věděl, že ona má vysvětlení.

   Hnali se přes bažinu i vysoká křoviska a pospíchali k místu, kde byl zvuk nejsilnější, ale než stihli doběhnout, zvuk utichl a celám lesem se už jen ozývala ozvěna a řinčení jejich zbraní, naštěstí byl Lucky tak hodný a vypůjčil Henrymu pár vrhacích seker a jeden obouruční meč. Na místě, o kterém se domnívali, že odsud vycházel ten zvuk. Našli zde ale jen krev a stopy zápasu, ale nebyly tu jen elfské ale i žádnému zvířeti, co kdy viděli, podobné stopy. Pak si Henry vzpomněl, jak se vždy smál Vilfovi, za ty jeho zvláštní dřevěné kolébky, co měl na nohách, říkal tomu dřeváky, ale trpaslík nechápal, k čemu budou boty ze dřeva, pohodlné rozhodně nebyly. Ale kromě elfích stop a stop po dřevácích tu bylo ještě něco, obrovské stopy s drápy. Lucky se domníval, že by to mohly být stopy griffí, napůl lva a napůl orla. Kdysi je hrdí horští trpaslíci sedlali a byli jediní, kdo se udržel v jejich sedle. Ale byly to báje a pověsti, nebo si to alespoň mysleli a kolem dokola byly už jen jedny stopy. O kousek dál po stopách nalezli Vilfeina jak sedí nad malinkým ohníčkem a opéká si krysu, kterou zřejmě chytil, a běco si mumlá pod vousy nějakým zvláštním jazykem. Lucky ani Henry se nemuseli radit, co podniknout, bleskově obklíčili temného elfa, který, žužlaje krysí ocásek, nedal najevo sebemenší zlobu a ani radost, že vidí toho trpaslíka, se kterým se předešlého dne utkal, v doprovodu dalšího trpaslíka. Bylo to zřejmě tím, že Vilf-všechno-sežeru byl právě po večeři a necítil potřevu si žaludek naplnit něčím dalším. Lucky s Henrym ho okamžitě přivázali konopným lanem ke stromu a začali s výslechem, ptali se ho dlouho, několikrát dokola, zda neviděl elfku a nebo ovečku, ptali se ho, jeslti nesnědl elfku nebo ovečku, vše bylo marné, Vilf je buď úspěšně ignoroval, nebo jim nerozuměl. Bylo velice pravděpodobné, že Vilfein, odvyklý jakémukoliv kontaktu s jinými mluvícími tvory, úplně zapomněl obecnou řeč. Tak tedy oba trpaslíci prohledali místo a jeho okolí a našly další elfí stopy i ty podivné, připomínající griffí. Vydali se tedy opět po stopách, vybaveni vrhacími sekerami, štíty, dýkami a česnekem.

    Po několika mílích je stopy zavedly vysoko do hor, kde snad ani živá zvěř nemohla přežít. Čím výše stoupali, tím více zapadali do všudypřítomného sněhu, stopy pomalu mizely a s blížící se bouří pomalu ztráceli naději nejenom na nalezení ovečky či elfky nebo čehokoliv, ale i naději na přežití. V tomhle pustém kraji, kterému vládla matka příroda krutou zimou, ještě než bouře vypukla, nalezl Lucky malou, ale útulnou jeskyni, ve které se mohli schovat. Bouře trvala hodiny a hodiny, vítr nepřestával svištět kolem jejich úkrytu.  Bouře trvala dlouho do noci a oba trpaslíci nakonec usnuli. Ale po probuzení se netvářili moc nadšeně.

    Leželi v kroužku větších a statnějších trpaslíků, kteří nevypadali příliš přátelsky. Byly ve velké přesile a nevypadalo to, že by oběma trpaslíkům dali na výběr něco jiného, než aby se vzdali a šli s nimi. A tak henry podruhé a Lucky poprvé přišel o svoji výbavu a ještě byli spoutáni, ale na rozdíl od Vilfa byly v řetězech.

   Mezitím se ke svázanému Vilfeinovi přibližoval v nočním šeru nepříjemně vyhlížející stín. Když došel až ke stromu, kde Vilfein nedobrovolně setrvával, přeťal provaz a Vilfein, zbaven svého listnatého společníka, pronesl jenom suchou větu: „To ti teda trvalo, Darkie.“ A společně se dali na cestu houštinami ve stopách trpaslíků. Aby jim cesta utíkala rychleji, vymýšleli různá jídla připravovaná z trpaslíků.

   Henry i Lucky byli odvedeni do obydlí Horských trpaslíků a vhozeni do cely, kde měli čekat, co se s nimi bude dít. Lucky si lámal hlavu, jak se dostat ven a Henry, co se asi stalo s nebohou ovečkou, že Elfka byla jen sen, v to už začínal pevně věřit. Přemýšlel a vracel se k první bitvě s Vilfeinem a k událostem, při kterých ovečka zmizela, nešlo mu to do hlavy.

   Když Vilf a Darkie konečně našli vesnici, no, po malém průzkumu spíše město Horských trpaslíků, vznikl v jejich hlavách nápad na obrovskou hostinu, ale jejich bláhové zamyšlení a rozplývání se nad možnými pokrmy z trpaslíků způsobilo jen to, že byli nalezeni a obklíčeni vracejícím se oddílem. Byli spoutáni, odvlečeni a vhozeni do stejného vězení, kde už chvíli setrvávali oba trpaslíci.

   Dny ubíhali a z hašteření a výhružek se stali rozumné věty a z bývalých nepřátel, se den ode dne stali přátelé, kteří byli odhodlaní se odsud dostat za každou cenu. Po několika týdnech, ne-li měsíců, už čas ani nevnímali, sestavili plán a rozhodly se, že tahle noc bude jejich poslední v téhle zatuchlé díře. Darkie byla takový nepovedený mág, ovšem výbušniny, v tom byla mistr. Tak odpálila mříže, které je věznili od svobody a první stráže byly na Henrym a Luckym. Další hlídač, nebo spíš ochočený raptor, na tom byl ale hůř, o něho se s velkým mlasknutím postaral Vilf, kterému na věznění nejvíce vadila strava a po měsících hladovění snědl první věc, kterou dostal pod ruku. Z rétora nezbylo nic než kosti. Při útěku napříč městem, všimli si, že na chrámu visí malinká postavička uzavřená v železné kleci. Zřejmě měla posloužit jako oběd nějakému zvrhlému božstvu, mínil Vilf, ale trpaslík Henry v malé bezvládné postavičce rozpoznal svojí elfku. Henry nemeškal a vrhl se bezhlavě k chrámu, následován svými přáteli. Museli se probíjet zástupy horských trpaslíků, což pro zkušeného a bitvami zoceleného Luckyho nebyl takový problém. Darkie zástupy zatlačované Luckym pálila ohnivými koulemi a Vilfein s chutí a s nepříčetným výrazem ochutnával vše, co na zemi připomínalo jídlo, jeho čelisti drtili i nohy židlí i kamení. Henry se nezdržoval a doběhl až k chrámu, kde bylo tíživé ticho, jen vrzání klece s elfkou, která se lehce kolíbala ve větru. Trpaslík se rozhodl, že se zkusí dostat až na ochoz věže odkud by klec mohl přitáhnout a otevřít. Tak se vydal hlavním vchodem do chrámu, jeho přátelé mezitím čistili okolí chrámu a poté se vydali za Henrym vyzbrojeni novými zbraněmi s postříbřenými čepelemi. Když trpaslík dorazil k vrcholu věže, zatímco jeho přátelé zatarasili ve spodní části vchod, protože venku trpaslíků jen přibývalo. Vilf s krví kapající z jeho posledních nůžek, které kdovíkde vzal, zabodl posledního trpaslíka, který se dostal do chrámu. Byli v bezpečí, alespoň prozatím. Vilf si vzal nožičku a spěchal za Henrym. Když dosáhli vrcholu a společnými silami vyrazili dveře na ochoz, zůstali stát jako přimražení zděšením. Předtím tak nehybné tělo v mřížích teď žhnulo, spíše hořelo v plamenech, klec se kolem pozvolna tavila a viděli už hen udiveného trpaslíka v rouchu, jak sedí vedle už jen zbytků klece. Elfka se jen trpce zasmála a z nebe začaly padat ohnivé koule, Měsíc zrudl do krvavé červeně a Darkie jen vyštěkla: „Proklatý krvavý elf!“ Henry přemýšlel, jestli skočit na elfku a pokusit se vymlátit jí z hlavy to kouzlo anebo chytit Vilfa a utíkat s ním dolů. Jelikož kolem nich právě prolétla jedna z ohnivých koulí, vybral si cestu rychlého ústupu společně s Vilfeinem, který se rozhodl ochutnat i střešní krytinu. Chytil ho za cáry jeho oděvu a trhl s ním, Vilfein zavrávoral, chytil trpaslíka za jeho kazajku a kouleli se po schodech dolů. Dole se před nebezpečným provozem ohnivých koulí rozhodli schovat do katakomb pod chrámem, kam je Vilf s Henrym rádi následovali. V nastalém zmatku a v naprosté tmě se ale všichni čtyři rozdělili… Trpaslík se dostal nejhlouběji, Vilfein nejdál, Lucky do Velké síně s vystavenými lebkami a Darkie bloudila chodbami.

   Po několika hodinách, kdy déšť meteorů konečně ustal, padla elfka vyčerpáním na kolena. Z její klece už nezbylo vůbec nic a ocitla se na střeše už celkem zničené svatině. Při pohledu na všechnu tu krev a mrtvé jen vzhlédla k Měsíci. Tiše se zasmála. Konečně zaplatily za vyvraždění její vesnice, která kdysi stávala přesně na tomto místě. Setřela si slzy, které jí stékaly po tváři, při vzpomínce na svoji rodinu a vydala se hledat své nové „přátele?“ Nevěděla, co vlastně jsou zač, ale co s jistotou věděla, že toho malého trpaslíka musí najít.

   Když Darkie bloudila chodbami, narazila na prastaré rytiny, které museli vzniknout daleko předtím, než se tu usadili horští trpaslíci. Písmo jí sice nic neříkal, ale nástěnné malby, které se tam nacházeli, k tomu nebylo třeba slov - vyprávěli příběhy elfů, Krvavých elfů. Jedna postava se velmi podobala té natvrdlé elfce, co nahoře šlehala plameny. Bylo u ní obecnými runami napsáno Cassia. Darkie usoudila, že je to tam sice zajímavé ale než to stačila v duchu dopovědět, narazil do ní Vilfein, který přitom radostně vypískl. Vilfein ale nebyl sám, doprovázela ho malá přikrčená postavička, vypadala přesně jako on ale v menším a bez těch šílených oček. To malé stvoření vypísklo: „Já jsem Morthas Veliký!“ Darkie vyprskla smíchy a nedala se hned tak utišit. „Je vidět, že jsi skutečně veliký.“ Říkala Darkie Morthasovi, který byl menší i než Vilfein, ale určitě větší, než oba ztracení trpaslíci.

   V té době Lucky, který měl dost času prozkoumat velkou síň, nalezl mnoho zajímavých věcí, které si musel vypůjčit z rakví a sarkofágů. Konečně měl zase lepší výbavu, než jen ty primitivní železné meče. Při tomto rekvírování ovšem narazil na mnoho koster, které nemohli být trpasličí, byly velmi staré, ale bylo patrné, že mohou pocházet z elfů, z mnoha a mnoha elfů.

   Henry, který se zatoulal úplně nejníže, se neustále proplétal labyrintem temných chodem a ne a ne nalézt cestu, kterou by se dostal pryč nebo kterou by se vrátil. Začínal chápat, že se odsud nemá šanci dostat. Hodiny ubíhali a Heny ztrácel veškerou naději na nalezení východu, když vtom zaslechl tichoučké povzdechnutí. Když zahnul za další roh, nalezl žalářní dveře, ale ne obyčejné, byla z nich cítit velmi silná magie. Za nimi seděla temně oděná postava, ani jednou se nepohnula, když se přiblížil blíže, aby se na ni podíval a pokusil se otevřít dveře, dostal zásah elektrickým výbojem, který ho odhodil, až proletěl jednou zdí a zastavil se až o tu druhou. Nic se mu ale nestalo, jen se otřepal, když vtom se na něj zřítil strop, propadla se jím Darkie a všichni ostatní. Konečně pohromadě. Když vysvobodili Henryho z pod jeho sutinového vezení, zjistili, že utržil jen pár škrábanců a žádné vážnější zranění.

   Mezitím elfka seskočila ze střechy a vydala se po stopách Vilfových kousanců s úsměvem na tváři, uvažovala, jak mu ta střešní krytina mohla asi chutnat, ale tím se dlouho nezabývala, našla totiž vchod do katakomb pod chrámem. Byly to pozůstatky po chrámu, co tu kdysi byl. V podzemí byla věznice, hroby a taky únikový východ z vesnice. Trpaslíci byly naštěstí tak hloupí nebo se obávali toho, co tu můžou nalézt, že vchod zasypali a postavili nad ním novou svatyni.

   Když přátelé odházeli a někteří odjedli suť, kterou byl Henry zasypán, šli se podívat, co mělo tu sílu a odmrštilo trpaslíka. Došli k oněm magií chráněným dveřím. Nikdo se jich neodvážil dotknout, Darkie zkoušela svoji magii, avšak neúspěšně. Dveře byly chráněny mnohem silnější, a léty znásobenou magií. Začínali už zoufat, jak by mohli onomu tvoru na druhé straně pomoci. Říkali si: „Nepřítel mého nepřítele, je můj přítel." Když tu najednou Morthas, opatrně se prolétající mezi svými druhy, došel ke dveřím a jednoduše a prostě je otevřel. Při svých toulkách katakombami se mu totiž povedlo překvapit klíčníka a klíče mu sebrat. Tímto prostým, ale nejúčinnějším způsobem dokázal Morthas Veliký zachránit nebohého tvora, uvězněného jistě po dlouhou dobu, v katakombách pod chrámem horských trpaslíků. Tento Tvor byl další démon, jeho jméno bylo Fellis.

   Elfka probíhala katakombami jakoby s mapou před očima, přesně věděla, kdy zahnout a kde se nezastavovat, když se dostala do pohřební síně, ztuhla šokem. Někdo znesvětil hroby. Sice elfka čekala, že tomu tak bude, ale nechtěla tomu i tak uvěřit, kostry byly vytažené ze svých sarkofágů a rakví, všechny šperky a drahocenné předměty pryč. Nic nezůstalo tak jak mělo. Trpaslíci neměli s ničím slitování. Pokračovala tedy a nalezla knihovnu, která byla uschována v nejvyšších patrech katakomb. Z knih, rovněž důkladně přebraných, se dochovala pouze jediná, která byla chráněna magií. Vzala ji s sebou a pokračovala v průzkumu podzemí.  Cestou prošla obřadní síní bez zastavení a pokračovala dál, když v tom ucítila malý otřes, cítila, jak někde poblíž spadl nejspíš strop. Doufala, že to nespadlo na ty, které hledala.

   Temná démonka vyšla ze své cely a oči jí zaplály, vrhla se k Morthasovi a křičela na něj. „Kde je?! Kde je?! Přece tu někde musí být! Kde je?!“ Nikdo nevěděl o čem nebo o kom mluví, to věděli jen ti dva. Když je konečně od sebe odtrhli, Darkie navrhla, že by mohli vylézt o to propadlé podlaží výš a dostat se konečně ven, snad už tam bude klidněji. Při cestě výš, kdy na sebe opět nakupili suť, jen Vilfův vyzvracený příspěvek byl ponechán netknutý, a vyšplhání o patro výš, zjistili, že dál se pravděpodobně nedostanou, celé katakomby se otřásali prací Horských trpaslíků, kteří se rozhodli zasypat je, aby se jejich nový chrám nemohl rozpadnout. Rozběhli se tedy co nejdále od vchodu, vyhýbajíc se padajícímu kamení a bortící se klenbě katakomb. Démonka, která neměla moc na výběr a přidala se k nim, běžela vpředu a razila cestu lehkými sutinami, když vběhli do místnosti s hlubokou kruhovou propastí uprostřed. Místnost byla kruhová a velmi velká, kolem propasti, v jejím středu, se tedy dalo pohybovat. V té místnosti bylo kromě propasti velké množství vchodů. Všichni se tedy seskupili ke krátké poradě, když tu najednou vyskákali z propasti skřeti a hned zaútočili na radící se skupinu. Po chvilce boje, když se jim začínalo dařit zatlačovat skupinku do zasypaného tunelu, chopil se henry své nové sekery a s berserkovským řevem se rozběhl do davu skřetů, sekaje na všechny strany. Jeho přátelé ho následovali, ale přes poražené skřety a záplavu nových skřetů se jim šlo pomaleji. Henry ale šlápl do nějakého mazlavého kentusu na zemi, uklouzl, spadl na zem, kde na něj okamžitě naskákali skřeti, kteří ho rychle svázali a hodili dolů do propasti. Když si zbytek skupiny všiml, jak skřeti vhazují Henryho do propasti, vnuklo to Luckymu nápad, když oni mohou dovnitř, tak my můžeme ven. Určitě tam bude jiný východ, tady se to na nás stejně brzy zhroutí. Všichni se rozběhli s hlasitým řevem k propasti, jen démonka se zdráhala, ale při pohledu na skřetí zuby dlouho neuvažovala a rozeběhla se taky.

   Když elfka došla k propadlině, zjistila prvním pohledem, že v kleci uvězněná démonka je pryč. Zaklela a začala šplhat nahoru. Než stačila zahnout, musela se opět přitisknout ke zdi, aby ji nikdo neviděl. Místnost s propastí, která kdysi bývala obětní jámou, byla plná skřetů, kteří jeden po druhém kvapem skákali dovnitř, ale po lepším pohledu zahlédla, že do jámy neskáčou jen skřeti. Zahlédla i ji, jak skáče mezi skřety dolů. Krvaví elfové před mnoha lety používali skřety jako ochotné dělníky, nikdy nevlastnili otroky, skřeti si nechávali celkem slušně platit za odvedenou práci. Skřeti byli, podobně jako trpaslíci, mistry v kutání tunelů a podzemních chodeb, jejich práce však nedosahovala trpasličí kvality, zato byla dělána daleko rychleji. Jestli-že Horští trpaslíci uzavřely katakomby. Museli je uvěznit ve svých tunelech. „Ti asi nebudou moc přátelští.“ Pomyslela si elfka a počkala, dokud poslední skřet nezmizí v temné propasti. Poté se pomalu přiblíží k okraji. Jakmile poslední skřet zmizel, vydala se prozkoumat propast.

   Darkie, Fellis, Lucky, Morthas, Vilfein a ohromný zástup skřetů dopadli do vody. Dno propasti bylo zaplavené, nejspíš někdo prokopal tunel až do nějakého jezera nebo do nějaké řeky. Když vyplavali na hladinu a schovali se před deštěm skřetů, zahlédli, jak v dálce odplouvá na lucernou osvětleném člunu jejich trpaslík se skřetími náčelníky a neznámým orkem. Ork měl ve tváři radostný úsměv, když kopnutím obrátil trpaslíka na záda. Všem bylo divné, že je skřeti nechávají a snaží se rychle dostat pryč, jako by cítili přicházející nebezpečí. Nebo taky slyšeli Vilfeinův hlad. Vydali se tedy radši za nimi, Lucky s Morhem vpředu, Fellis uprostřed a Vilfein s Darkie v zadu, aby kryli zbytek, před překvapivým útokem zezadu. Nemuseli plavat dlouho, asi po dvou stech yardech se dostali na břeh obrovské polojeskyně, kde vál slabý vánek a vzduch byl čerstvější. Doléhal k nim i zvuk vln, tříštících se o skaliska.

   Elfka zatím šplhala opatrně dolů do propasti. Když už byla jen kousek nad hladinou, otevřela knihu, kterou po celou dobu tak bedlivě střežila pod pláštěm, přejela hřbet knihy prstem, pronesla par slov v elfštině a kniha se otevřela. Elfka si s přičarovaným světlem nalezla kouzlo levitace. Nenaučí to sice létat, ale člověk nebo spíše elf pak může chodit po hladině. Pohledem ještě přejela poznámku, že kouzlo není určeno pro cestování po rozbouřeném moři, seslala ho a sešlápla na hladinu. Rozeběhla se po hladině, jako po dlážděném náměstí, za skupinou, která jistě plavala tímto směrem. Žádná jiná možnost tu totiž nebyla. Tak elfka doběhla až na břeh, na kterém před chvílí skupina vystoupila z vody. Byla celá zesláblá z držení kouzla, které taktak udržela do posledního kroku. Ale nemohla odpočívat, musela pokračovat dál.

   Lucky s Morthasem, Fellis a Darkie s Vilfem se pomalu blížili k ležení skřetů, likvidovali přitom opozdilce, kteří jim přiběhli do cesty, Vilfein z toho měl největší radost, konečně mohl opět naplnit žaludek. Trhat ty jejich tělíčka mu způsobovalo až euforii. Několikrát ho Darkie musela trochu zklidnit dobře mířenými výboji z jejího posledního vynálezu. Když se naše skupinka dostala až k prvním stanům, zjistili, že se nacházejí ve velkém, přírodně krytém přístavu. Kotvila v něm řada skřetích lodí. Podle změti stop od skřetů nedovedli rozeznat, které patří orkovi a kterým skřetem se s jejich spolubojovníkem vydal. Začali se tedy plížit stíny k nejbližším stanům. Aby tábor prohledali co nejrychleji tak se rozdělili. Postupně likvidovali hlídky s opilými skřety a prohledávali stále více stanů. Nikde ale nenalezli ani stopy po trpaslíkovi nebo orkovi. Nebyli ještě ve všech stanech, když od místa, kudy se do přístavu dostali, začalo hřmět a létali odtud ohnivé koule, které zapalovali vše, co jim přišlo do cesty - stany, lodě, skřety. Všichni se rychle otočili, všichni, kromě Vilfa, který okusoval zbytek pečené kýty, kterou u jednoho z ohnišť nalezl. U vchodu spatřili siluetu, od které se toto druhé ohnivé peklo šířilo.

    „Už to tu nebudu protahovat.“ pomyslila si elfka a rozhlížela se po okolí. Zahlédla malou skupinku, poznala v ní Vilfeina i Ji. Trpaslíka mezi nimi nezahlédla, tak se rozhlížela dál. Na druhé straně přístavu zpozorovala jak nějaký ork táhne svázanou malou postavu do zděné chatrče, následován menším zástupem skřetích náčelníků. „Tam bude prozatím v bezpečí. Nai árë laireo caltuva falassinnar!“ a strop jeskyně začali děrovat ohnivé meteory. Většina lodí i stanů byla mimo jeskyni a tudíš byla ihned v plamenech. V přístavu začali pobíhat hořící skřeti, puch škvařícího se masa nedělal Darkie příliš dobře, zato však Vilfein začínal být v sedmém nebi. Očka mu zářila víc než nejrozpálenější ohnivá koule seslaná na přístav. „Ovce“ pronesl těsně předtím, než se před ním složil spálený, podle Vilfa správně ugrilovaný, skřet, do kterého se vilf ihned pustil. Postava se mírně otočila, a ukázala ke kamennému stavení kousek od nich. „Buď se tam máme schovat, nebo tu uhoříme zaživa“ vykřikl Morthas s Darkie současně. Všichni se rozeběhli k onomu stavení, nakoukli dovnitř a spatřili trpaslíka, zbaveného pout, s orkem, jak se přetahují o dýku. Všichni skřeti ve stavení byli na zemi v tratolištích krve. Už si mysleli, že skřety pobil hrdinný trpaslík, hned jak se zázračným způsobem zbavil pout. Ještě chvíli sledovali boj, dokud Luckymu nedošlo, že by Henry pomoc jistě neodmítnul. Jako první do domku vběhl Mortas s Darkie. Morthas hned skočil po orkovi, srazil ho k zemi. Darkie nečekala, až se zvedne na nohy a znehybnila ho zaklínadlem. Ork se směšnou grimasou v obličeji zůstal ležet. Trpaslík ještě chvíli nemohl uvěřit svým očím, že všechny zase vidí, poté ukázal k orkovi. „Ta zrůda by nás tu všechny povraždila! Ještě že jeden poražený skřet mě nevědomky zbavil uzlu na ruce!“ Trpaslík se zvedl, vyšel ven, kde spatřil další ohnivé peklo. Bylo mu jasné, co se děje. Tentokrát nebude utíkat pryč, nýbrž k elfce. Teď se vše vyřeší. Teď zjistí pravdu.

   Běžel a přitom se vyhýbal hořícím stanům a doutnajícím a nakousnutým skřetům. Některý byli stále ještě živí a pobíhali okolo, místo aby skočili do vody, kde by se uhasili. Když elfka zahlédla, že je trpaslík venku a celá skupinka s ním a jsou na cestně k ní, odvolala kouzlo a čekala. Když byli blíž, a ona rozpoznala, kdo všechno se blíží, připravila si radši svazovací kouzlo a pomalým krokem jim šla naproti.

    Když skřeti, kteří ještě nehořeli, zahlédli elfku, odhodlali se k poslední vlně a vyrazili s ohlušujícím řevem k ní. To už ale byla skupina u elfky, která si ze země sebrala první zbraň, která byla po ruce, naštěstí meč. Všichni byli seskupeni v kruh kolem znehybněné Fellis, připraveni se bít a odrážet útoky skřetů.  Bitva to byla krutá, na každého byla přesila nejméně dvaceti ku jednomu. Ale síla kolektivu a vzájemná důvěra dokázala znásobit síly. Dokázali tak odrážet všechny skřetí rány. Po několika neúspěšných pokusech o rozdělení kruhu se dali skřeti na ústup. Přátelé zůstali ještě značnou chvíli v pozoru, zda-li se nejedná jen o skřetí lest, ale zhruba po půl hodině bylo jasné, že skřeti se nestáhli kvůli lsti ale ze strachu. Jejich morálka, jednoznačně podlomená silou, která je dokázala odrážet, jim nedovolovala se ani zastavit. Na toto místo se ještě hodně dlouho nebudou vracet.

   Teď přišla ta chvíle, kdy si celá skupina mohla ošetřit svá lehká zranění, shánět zásoby a připravovat se k opuštění tohoto spáleného místa. Taky přišel čas na to, zjistit kdo je ta záhadná elfka, která dokázala dvakrát rozpoutat ohnivé peklo. Uzavřeli kruh tentokrát kolem elfky, tentokrát ale bez vytasených zbraní, a začali se jí vyptávat. Jen Henry se neměl ke slovu. Když už ostatní neměli žádné dotazy. Odvážil se Henry zeptat jen na jedinou věc. „Nevíš, kde je ta malá roztomilá ovečka, která mě doprovázela na mých cestách a která záhadně zmizela, po pádu do řeky?“ „To jsem přece já, ty mě nepoznáváš?“ Dívali se jeden na druhého, elfka se pomalu blížila, když jí do cesty vskočila Fellis s nožem, mířícím na její krk. „To ty! To ty jsi mě uvěznila v té kobce! Celou věčnost jsem na tebe čekala! Teď tu stojíš přede mnou neozbrojená a vydána mě na milost!“ Elfka se jen trpce usmála, vyslovila zaklínadlo a Fellisin nůž se rozžhavil do ruda, taže ho Fellis ihned odhodila. „Mám dojem, že zapomínáš, kdo tě vytáhl z podsvětí na tento svět.“ Fellis omámeně padla na kolena a všichni se posadili a poslouchali vyprávění elfky, co se událo před staletími, kdy na zemi vládli elfové a jak se jejich víra v bohyni Měsíce zvrhla na krvavou cestu. Všichni s napětím očekávali, jak příběh dopadne a ani nedutali, všichni až na Vilfa, který už zase pojídal. Tak všichni zjistili, že Elfka, dříve s podobou ovečky, se jmenuje Cassia a ty nástěnné malby, které objevila v katakombách Darkie byli příběhy o nadvládě jejího lidu, který byl ale svržen a vyvražděn Horskými trpaslíky až na pár elfů, kterým se podařilo uprchnout.  Cassia a Fellis byly dříve nejlepšími přítelkyněmi, dokud se nestrhl boj a Cassia se přidala k přívržencům krve a Fellis k démonům, kterým se nakonec i stala, což vyčítala Cassii a dávala jí to krutě znát, ještě než přišli Horští trpaslíci do chrámu, zavřela Cassia Fellis do temné kobky, očarovala dveře ale ne proto, že by chtěla Fellis uvěznit, ale aby ji ochránila před trpaslíky, ale i sama před sebou. Když Cassia dovyprávěla, objala omámenou Fellis. Chvilku všichni klečeli a jen civěli na tu objímající se dvojici. Všichni až na Vilfa, který už v půlce vypravování pošilhával po dalších doutnajících zbytcích skřeta. Jako první se zmohl na slovo Henry. „Když nám tu slečna mág takhle pěkně všecko vysvětlila, tak bysme se odsud měli sakra hnout! Měli bysme se podívat, co se nám může šiknut a taky co budeme robit dál.“ Luckymu nu dal za pravdu, že by se odsud měli už dostat. Tím se dalo jasně najevo, že kolektiv by se neměl dělit. V Morthasově hlavě se zrodil nápad na vytvoření skupiny, která nehledí na rasu, výšku, barvu pleti, velikost vousu, délku uší. Seskupení Elfů, Démonů, trpaslíků i dalších. Tahle vzniklá skupina, přešla později ve velkou organizaci a bylo po světě známá pod jménem 3tí Divize…

 

Když se všichni dali do prohledávání zbytků přístavu, ve snaze najít užitečné věci, přistoupil Henry ke Cassii, využil chvilku, kdy byli sami, chvíli na ní jen civěl a pak se zeptal: ,,Co se stalo s mým pláštěm, kterým jsem Tě přikryl...?"