Dne 14.10.2010 v brzkých ranních hodinách jsme opět museli čelit smrti tváří v tvář. Očekávali jsme totiž nájezd na náš lesní tábor, který se rozkládal v prohlubni mezi lesy. Hlavní místo zaujímal oheň a okolo bylo pár přístřešků. Trpaslíci si už od rána leštili sekery a štíty, démoni se bavili o čerstvém masu a elfové konzervativně vše pozorovali z povzdálí. Trpaslík Henry si celou dobu mumlal něco pro sebe, leštíc svůj velký prsten. Poté vzal kousek brousku a začal ostřit svou velkou dvoubřitvou sekeru. Kousek opodál seděl Gajda a četl si nějaký starý pergamen. Pak ho sbalil a s pokřikem "Mám to!" začal poskakovat okolo ohně. Jardovi se už z dálky blýskaly jeho Chromatické chromované boty. Šel směrem k nám a zamyšleně se díval. "Tak značková leštidla... Na to není nikdy čas" a v tu chvíli šlápl do velké kaluže. V tu chvíli se ozval z tábořiště démoný posměch. Seděl tam Fanger, vedle něj Katrina a naproti nim mžoural Pacork, Filas a Gozzor. Všichni jedli flákotu velkého kance a nehorázně při tom mlaskali. Najednou z křoví vykoukl růžový hrůznokrálíček. Měli jste vidět Ty obličeje. Za chvíli se i ten točil na rožni. Na to se ozval Vilfein: "Tady soudruzi démoni nemají trochu slitování." Načež se znovu ozval smích sedících roháčů. V tu vystrčila z křoví hlavu Cassia, vysoká Elfka s potetovaným obličejem a za ní stála celá průzkumná skupina, která hbitě zaujmula místa okolo ohně. Morthas popadl dech a v rychlosti ze sebe vyhrkl: "Jsou za kopcem, měli bychom si zbalit věci a vypadnout". Přitom se rozběhl pryč od tábořiště s pošetilým křikem. V tu mu vkročil do cesty Gerian; Asi dva metry vysoký zelený ork. "Zaječí úmysly?" nejapně se zasmál, až se země otřásla. Za zády se mu objevila postava Kevči, druhého obrovského orka. Na kraji tábora působily tyhle dvě postavy mysticky. Náhle se v dálce objevily rysy dalších dvou postav, mírně klusajících. Jedna se spíš koulela, než utíkala. To už se vracel Hipesrancak a Ukecánek z hlídky. "Už jsou tak 5 kilometrů od nás, musíme si pohnout." Následovala chvilka ticha, kdy bylo slyšet pouze přejíždění brousků a cinkání těžkých brnění. Tu přerušila Guri, která zrovna hlasitě zavřela knihu kouzel a čar (David Coperfield, Nakladatelství Albatros, 2010) Ze stanu vykročil Lucky, lehce přerostlý trpaslík. Tak už je máme v zádech. Vypadají silně, hodně silně. Načež se rozběhl Vilfein s pokřikem "Banzai!" směrem k místu utkání, ale asi po dvaceti metrech udýchaně zastavil pod tíhou brnění. "Bratře, ještě ne", ozval se od ohně zvedající se trpaslík Henry. Jakmile to dořekl, objevil se na kopci houf mužů. "Nechť naše štíty polapí rány. Budeme bojovat tvrdě, ostatně jako vždy. Nechť doprovázejí nás bohové." Na to se z davu ozvalo Fellisovo polknutí na sucho. "Budeme to potřebovat." Ale to už jsme stáli v řadě vedle sebe, očekávajích nápor mnoho mocných mágů a válečníků. Už jsme cítili jejich smradlavý dech a cítili dunění. V tu zařinčel kov, jak zbraně a kouzla nepřátel začala drtit naše štíty na třísky.  

Náhle vše na chvilinku utichlo. Bylo jasné, že teď jsme na řadě my. Henry, stojící veprostřed řady válečníků, hbitě vyťal sekerou po nejbližším nepříteli. Ten ještě hbitěji vykryl útok masivním štítem. Na to z kraje řady nechápavě koukal Vilfein. Chvíli mu trvalo, než vůbec pochopil, co se děje. Než se stačil vzpamatovat, už k němu letělo kouzlo. V tu chvíli naštěstí stál opodál Morthas, který se dlouhým skokem dostal k Vilfovi a letící hrozbu zažehnal. To už v pozadí začala Guri nutit svou hůlku k nějaké rozumné činnosti. Po dvou minutách konečně vylétlo hejno včel a vydalo se do řad nepřátel. Způsobilo zmatek a chaos, což byla příležitost k útoku. Početná skupina Démonů na nic nečekala a vrhla se vstříc řadám nepřátel. Bojiště se začalo zahalovat do zvířeného prachu, který byl dokreslen ranní mlhou. Od Gajdy vycházela záře. Způsobovala ji pochodeň, podpořená kouzly od našich mágů. Na konci boje šel v klidu Gozzor a vysával duše padlých nepřátel. Dva velcí orkové stáli uprostřed bojiště a mocně máchali palicemi. Řady nepřátel se pře nimi roztupovali. Za nima běžela hrstka trpaslíků, kteří se chtěli dostat do prostřed boje. Bitva se táhla asi dvě hodiny. Po dlouhém a namáhavém boji jsme stáli na hromadě nepřátel, kteří už dodýchavali. "Vyhráli jsme, je čas se přesunout, než přijdou další." Prohlásil Fellis. Tak jsme tedy tak udělali. Sbalili jsme stany, vzali štíty, sekery a meče a vydali se na dlouhou pouť za dalšími dobružstvími. Vydali jsme se přes hustý les, směrem k nejbližšímu městu, Trafalpolisu. 

Po hodině cesty jsme byli všichni znaveni po bojovém dnu. Nespali jsme už více jak 20 hodin. Odložili jsme proto brnění a usedli do kruhu okolo ohně, který jsme rozdělali. Okolo nás se vznášela temná tma, z které jako jedno oko dohlížel měsíc., který byl z části schovaný za stromy. Bylo ticho, krásné a tajuplné. Oheň se odrážel od brnění, mečů a štítů. Byli jsme všichni zmožení, boleli nás svaly na nohách i rukách. Přesto jsme seděli dlouho do noci. Tichost místy protínalo říkání zaklínadel na léčení šrámů. Náhle vyskočil z křoví obrovský medvěd a vrhnul se přímo na Henryho a Vilfeina, kteří seděli nejdál od ohně. Henry uskočil, zatímco Vilfein nepřítomně koukal a snažil se nahrabat svůj meč. Ten však ležel daleko od něj. Naštěstí Darkie, která dumala nad velmi starým pergamenem rychle přečetla pár slov a z medvěda se náhle stala ovce. Vilfein ještě chvíli ležel na zemi a křičel změť slov: "Néé, nechci zemřít tak mladý, né, já nechi.". Po chvíli se podíval směrem k útočníkovi a když uviděl ovci, začal se hlasitě smát. K jeho smíchu jsme se přidali všichni. Smích se rozléhal lesem a vracel se nám v mnohočetné ozvěně. Za pár minut už se ovce točila nad ohněm. Postupně jsme si odtrhávaly kusy masa. Henry si olízl prsty a už z polospánku pronesl: "Tak jsme zase přežili další den, dobrou". Pak už se ozývalo jen chrápání. Fellis s Wisherem drželi hlídku. Za noc vyrušilo náš spánek jenom pár zajíců, kteří probíhali táborem. Když se ráno Pacork jako první probudil, uviděl velkou skupinu spících lidí a opodál další dva spáče: Fellise a Wishera. Lehce se pousmál a vzbudil ostatní. Po tom, co jsme si oblékli brnění a uhasili oheň jsme vylezli na nejbližší kopec. Před námi se otvírala dlouhá pláň, pokrytá raní mlhou, kterou protínaly paprsky slunce. Přes ní byl vidět obrys hrabeb a za nimi ležícího města. Podívali jsme se po sobě a mlčky jsme se vydali vstříc bráně. Louka byla po noci mokrá, bláto se lepilo na boty, přesto jsme posledních pár set metrů klusali. Čím více jsme se přibližovali, tím víc působilo město monumentálněji. Hradby byly z velkých kamenů. Bránu hlídala z jedné strany věž a před ní byl vyschlý vodní příkop, přes který byl spuštěn padací most. U brány byla cedule, na které byl vytesán nápis: Kdo máš čisté úmyslu, vstup. Mowka se začal smát a potichu si zamumlal "Tak tam asi nesmím".  Poté vykročila Guri směrem ke dvoum strážcům, kteří stáli u brány. V mžiku se před ní sestoupil pár kopí. Cassia pevně sevřela svou hůlku. Hipersrancak ji chytil za ruku, aby netasila. Odstoupili jsme do bezpečné vzdálenosti a začli se domlouvat, co budeme dělat. Jarda vše zapisoval na kus pergamenu. Pak vystoupil Lucky a začal předčítat: "My, divizionáři zemí severských, Vás ve jménu cti žádáme o vpuštění." Strážci se na sebe hbitě podívali a jeden odběhl někam za bránu. Než jsme si stačili uvědomit, co se děje, už se vracel s mužem v lesklém brnění. Ten se na nás podíval a promluvil: "Co chcete v našem městě?" Na to odpověděl Henry: "Chceme zde jen ohřát své kosti, koupit pár šípů a brousků." Muž se ohlédl na stráže a kývl. kopí se rozestoupila. Když naše skupina procházela okolo něj, nahlas pronesl: "Vítejte v Trafalpolisu!"

Ihned jak jsme vtoupili za hradby, rozprostřelo se okolo nás náměstíčko plné místních. Zem byla pokryta tisíci dlažek, na kterých byl vyskládán ornament. Zřejmě to byl znak města. Naproti nám stál obchod, nad kterým visela cedule "Lučištník a lovec Borom". Vedle něj stálo truhlářství, z druhé strany byla široká ulice. Přes ulici stál obchod s brněním.  Nalevo od brány byl velký sklad místní armády, před kterým posedávalo dost vojáků v černo-červených uniformách. Netvářili se moc přívětivě. Nalevo od brány vedly dlouhé schode k další bráně s nápisem "Diplomatická čtvrť". Vedle brány stále cedule. Gerian z dálky četl "Vstup pouze obyvatelům města". Hned vedle brány stál malíř. Byl to postarší, šedovlasý pán, s množstvím vrásek. S úsměvem se na nás podíval a zeptal se: "Vypadáte zmateně, mohu Vám nabídnout mapu?" "Samozřejmě" odpověděli jsme sborem. Gajda vytáhl z kapsy pár zlatých a podal je do ruky starci. Ten se otočil k nůši, která stála vedle něj a podal nám velký svitek. Toho se okamžitě chopil Fanger. Hned co ho rozbalil, upoutala nás změť uliček. 

Mapa byla popsaná nejdůležitějšími orientačními body.

"Tak tohle je asi jižní brána", zorientoval se Fanger. "Vidím to tak, že si zajdeme k mistru kováři, podívat se, co má na prodej." navrhl Gajda. Udělali jsme tedy pár kroků s přišli jsme k venkovnímu stánku. Stála v něm kovadlina a pec, v které se červenalo pár uhlíků. Mezi běhal urostlý kovář. Popadl velkou palici a začal kout rozžhavený kus železa. V tu mu do práce začal mluvit Kozlak. "Mistře, jsme poutníci ze severu, můžeš nám nabídnout nějaký ostrý meč, nebo těžký kyj?" Kovář se po něm podíval a odpověděl: "Dobrý den, jmenuji se Turion a jsem místní kovář. Mohu Vám nabídnout pár věcí, vstupte prosím dovnitř" ukázat rukou směrem k otevřeným dveřím. Všichni jsme se nasoukali do nevelké místnosti. Chyběl jen Gerian a Kevca, kteří si šli koupit šípy. Turion odložil kus rozžhaveného železa do vědra s vodou a následoval nás do místnosti. Na zdi viselo mnoho mistrovských kousků zbraní i zbroje. Někteří z nás tu nechali pár zlaťáků. Hned co jsme zaplatili a poděkovali za příjemný obchod, doporučil nám Turion ševce, který měl dílnu u vody. Mágové se tedy rozhodli, že zkusí štěstí u místního ševce. Zbytek party čekal před obchodem. Když mágové vyšli z obchodu, seznámili nás s tím, že švec se jmenuje Talmac a žije zde už dlouhou dobu. Byl to vysoký stařík se smyslem pro humor. Celou dobu vtipkoval na ukor našeho brnění, svým vtípkům se však smál jen on. 

Po chvíli, co jsme tam tak stáli a dívali se směrem do moře jsme se rozhodli, že se porozhlédnem po nějakém místě, kde bychom mohlli složit hlavu a něco málo zakousnout. Začali jsme se rozhlíže okolo sebe,  koho bychom se mohli zeptat. Na kraji mola, u kterého stála velká loď, stál muž. Byl obleček v kožené zbroji a za opaskem se mu houpal kord. Vypadal, že tu žije dlouho, proto k němu Vilfein přistoupil a poklepal mu na rameno: "Dobrého dne přeji." Muž se cukl a rychle odvětil: "Dobrý, dobrý. Mohu Vám nějak pomoci?" Vilfein bleskurychle odvětil: "Ano, chtěli bychom tu někde složit hlavu, popít zlatavého moku a zakousnout kus masa, můžete nám poradit, kam se v tomtu městě uchýlit?" Muž se pousmál "Ale jistě. Hned tady za rohem je krčma. Tam Vám myslím nabídnout co potřebujete." Zdvořile jsme poděkovali a  vydali se lehkým krokem směrem k místu, kde měla být krčma. Cestou jsme procházeli okolo šibenic, na kterých se houpalo pár neobvykle velkých koster. Znechuceni jsme pokračovali po cestě. Zabočili jsme do pokoutné uličky, kde už na nás z dálky volal nápis "Krčma U tří mečů". Ve vidině dobrého jídla a měkké postele jsme přidali do kroku. Fellis rozrazil dveře a před námi se otevřela krčma plná obyvatel města a vojáků, kteří nám nevěnovali velkou pozornost, za což jsme byli i celkem rádi. Usadili jsme se v rohu, vedle krbu a začali si prohlížet místnost. Ode dveří vedlo pár schůdků, nalevo od nich byl pult s velkým sudem, za kteým se křenil trochu obtloustlý hostinský. Přímo naproti vstupním dveřím byly schody do druhého patra, kde zřejmě byly pokoje. "Tak tohle jsme přesně hledali" pousmál se Lucky. To už k nám doklusal hostinský. Vlídným hlasem nám řekl: "Tak co budete chlastat, pánové?" pak se podíval do rohu, kde seděla Darkie, Cassia a Guri a dodal "A dámám nalijeme co?" Všichni jsme si objednali něco k pití a jedno ne moc velké prase. Za chvíli leželo před námi na stříbrném podnose. Trhali jsme si kusy. Po chvilce už z prasete zůstaly jen kosti. Fanger se smutně zahleděl na prázdný tác a otřel si ruce o hrudník. "Inu, je čas spát" pronesl Henry a vyrazil směrem k výčepu. Tam něco prohodil s hostinským a vracel se s velkým svazkem klíčů. Nebyli jsme moc utahaní, proto jsme si sedli k velkému stolu doprostřed místnosti. Jediný Henry zalehl na slaměnou matraci a přehodil přes sebe lněnou přikrývku, My seděli ještě pár hodin, dívali se na zapadající slunce, z kterého za chvilku nezůstalo vůbec nic. Bylo brzo večer, zavřeli jsme okno a všichni se začali zajímat o své. Démoni seděli v rohu a hráli mariáš, trpaslíci hrdě brousili sekery a Mágové seděli v rohu  a povídali si o kouzlech. Místy se od nich objevilo zajiskření. Z postelí se ozývalo střídavé chrápání Henryho a orků. Postupně jsme všichni odpadli. Noc byla teplá, na matracích se spalo dobře, neměli jsme jediný důvod budit se. Proto jsme se k ránu probrali pozdě. Ti, co vstali nejčasněji seděli v krčmě a pomalu jedli polévku. Nakonec probudila ona vůně i Ty největší spáče. Zaplatili jsme, hostinský měl ještě pár řečí o žehnání bohů a brzké návštěvě. Jeho řeči však přerušilo troubení lesního rohu. Rychle jsme vyběhli před krčmu a uličkou jsme se dostali na nábřeží. Tam stál voják se svitkem vruce a okolo něj byl rozestoupen šumící dav. Mezi lidmi jsme viděli kováře Turiona i švece Talmaca. Zazněly bubny a muž rozbalil svitek a začal předčítat. 

Král Heuro, syn Nékonův sděluje tímto svému lidu, že kdokoliv mu přinese korunu krále medůz z jižních ostrovů, řečeného Gul´Dana, bude zasypán zlatem. Tento se provinil napadením města, krádeží zvěře a dobytka z blízkých farm a zabitím několika příslušníků stráže. Kdo však přihlásí se k tomuto úkolu a vrátí se bez královy koruny, bude popraven. Bůh Vám žehnej, bojovníci. 

Zakončil svůj projev muž, zabalil svitek a odešel. Všichni jsme se po sobě vzájemně podívali a začali se smát. A tak začalo naše první velké dobrodružství.

Lidé se pomalu začali rozcházet a my na velkém prostranství zůstali skoro sami. Bylo jasné, že se na boj musíme nějak připravit, proto jsme se porozběhli po nám neznámém městě hledat jakýkoliv užitečný kus výbavy. Utvořili jsme si malé skupinky, Vilfein s Henrym vyrazili k Turionovi, aby jim prodal nějaké brousky, Darkie, Cassia a Guri zamířili ke krámku ševce pro nějaké brašny a přikrývky. Fanger se se slovy, že nejlíp se bojuje s plným žaludkem odebral nazpátek do krčmy. Fellis, Jarda a Lucky zamířili na místní trh ve vidině, že by obchodníci z cizích zemí mohli prodávat nějaké artefakty.  Největší skupinu vytvořili Morthas, Gerian, Gozzor a Katrina, kteří zamířili směrem mezi místní, nenápadně se zeptat, kde vůbec máme onoho hrozného krále hledat. Jak jsme tak všichni procházeli městem, slýchali jsme šeptání od místních, kteří se také chtěli zůčastnit hrdinských výprav za dobrodružstvím, ale hlavně za tučnou odměnou. Dost hrdiných bojovníků stálo u bran, naleštěná brnění házela odrazy do všech stran. Obzláště zajímavě vypadala skupina potulných lovců. Byla to skupinka asi 20-ti lidí, oblečených do kožené zbroje. Někteří nesli na zádech luky, nebo kuše, jiným visely u pasu těžké palcáty, nebo hbité kordy. Mluvili mezi sebou tlumeným hlasem, takže jim nebylo rozumět. Na druhé straně v krčmě mezitím Fanger pozoroval skupinu trpaslíků, jak se hlasitě baví o své výpravě za králem do skalního průsmyku. Hned věděl, že tohle si bude muset i přes svojí mírnou náladu podporovanou teplou medovinou zapamatovat. Další informace o poloze onoho krále se dostali Morthasovi. Ten se zapovídal s místním starcem, který si matně vzpomínal, jak jednou jako kluci narazili na prazvláštní vejce asi 4 kilometry za branami. Cassia, Darkie a Guri se zase za pár zlatých dozvěděli, že u ševce si někdo nechal ušít docela dost drahých brnění, na které si sám přinesl kůže, jaké nikdy švec neviděl. Když už slunce bylo vysoko na obloze, začali jsme se shromažďovat před krčmou. První se dostavil Fanger, který to měl pár kroků. Okolo něj se začali shromažďovat ostatní, na hromadu dávali věci, kteé byly potřebné na cestu. Za chvíli na hromadě leželo pár přikrývek, velký svitek s mapou, několik štítů, křesadlo, štíty, pár látkových obvazů, brousky, jídlo a několik velkých brašen. Sedli jsme si podél  zdi a chvíli se na hromadu koukali. Pak jsme pomalu začali věci dávat do brašen. Než se nám podařilo všechno, co jsme potřebovali doslova narvat do brašen, bylo už brzké odpoledne a slunce svítilo nad obzorem jako obří pochodeň. Naplnili jsme své placatky medovinou a vyrazili směr k bráně. Cestou jsme se stavili u ranhojiče pro pár bylin a u kouzelníka, pro pár svitků. Henry si přehodil přes rameno svou dvoubřitvou sekeru a vydal se směrem ke skalám. V patách mu šla celá skupina. U brány už nikdo nestál, všude bylo podezřelé ticho. Po pár set metrech už jsme všichni dýchali a podlamovali se nám kolena pod náporem těžkých brašen a těsného brnění. Proto jsme si sedli pod vysoký smrk a chvíli odpočívali ve stínu. Náhle si Vilfein všiml kousku visící kůže, zřejmě vytržené z nějakého brnění. Kousek na sobě měl šupiny, která se leskla modrou barvou. Gerian mu ji vytrhl z ruky a chvíli si jí prohlížel. Šupina udělala kroužek okolo všech členů a dostala se nazpátek k Vilfeinovi. Ten ji vzal a zastrčil ji za brnění. Cassia vytáhla šátek a otřela si s ním čelo: "Tak bychom snad mohli pokračovat" postavila se a vykročila rázným krokem okolo skal. Za ní rychle vyskočila Darkie. Ostatní se taky trochu znechuceně zvedli a také pomalu pokračovali. Asi po hodině cesty jsme narazili na velký skalní oblouk, za kterém leželo rozbořené město. Oblouk jako by nás vítal a při tom nám hrozil. Udělali jsme pár kroků a ocitli jsme se mezi hradbami starého města. Přímo naproti nám se vzpínali schody, na kterých veprostřed ležela velká socha meče. Jeho ostří leželo na zemi a špička mířila k nebi. Byl to krásný kus práce, párkrát jsme si ho obešli a přečetli jsme ryty na něm. nikdo tomuhle jazyku nerozuměl, akorát na konci bylo vepsáno: "Meč králů severu i jihu, meč, který znamená svět." Začali jsme si vykládat, že by snad ten meč mohl patřit bájným obrům. Poté jsme se začali rozhlížet ve zbořeninách města. Na zemi byly obrysy starých budov a věží. Nikde nebyly známky života, ptáci zde nezpívali, jen naše kroky doprovázené praskání kamínků a šoupání brnění. Tohle místo působilo ztísněně, i když všude okolo nás bylo veliké prostranství. Přidali jsme do kroku, abychom už rychle byli z tohohle místa. Na druhé straně se nám rozevírala stará brána ze dřeva, kovaná velkými pláty železa. Z brány vyčnívaly šípy a nám začínalo být jasné, že lidé neopustili tohle město dobrovolně. Začalo nás zajímat, co se zde stalo. Prošli jsme bránou a uviděli jsme plot a velkou budovu, z které se ozývalo několik lidských hlasů. Pevně jsme uchopili zbraně a sundali ze zad štíty. Pomalým krokem jsme se ve střehu začali přibližovat k budově. Hlasy se zesilovaly. Když jsme byli u dveří, Gerian do nich lehce strčil a my nahlédli dovnitř. Seděla tam skupinka lovců, na stěnách svítili pochodně. Mezi nimi bylo pár farmářů, kteří popíjeli z velkých korbelů. Přísedící se bavili, proto jsme otevřeli dveře. Veškerá zábava se zastavila a vše utichlo. Všichni na nás upřeli zrak. Rychle jsme zavřeli dveře a dobře jsme udělali, jelikož už tím směrem letěla snůška šípů. Dveře jsme zastavili velkým klackem, který ležel poblíž, aby se nikdo nemohl dostat ven. Tím jsme získali pár vteřin náskok, který jsme využili k útěku do blízkého lesa. Přes rameno jsme zahlédli, jak se dveře rozletěly na třísky. Vylezl vysoký muž, zřejmě elf a natáhl tětivu luku. Pak luk zklopil a opět zašel do místnosti. Běželi jsme dlouho, kam jen to šlo. Trpaslíci si celou cestu stěžovali, že na dlouhé běhy nemají nohy. Po dalekém běhu jsme padli na mýtince do trávy a vydechovali. Pak promluvil Fellis. "Viděli jste to brnění, co měl ten lovec na sobě?" a sáhl vydechujícímu Vilfovi za brnění a vytáhl šupinu. "Vsadím se o svůj meč, že tehle kousek je z jeho brnění". Chvíli jsme ještě leželi a pak si sundali brnění a rozdělali oheň. "Je čas něco zakousnout" usmál se Fanger a uchopil meč a rozběhl se do lesa.

Po chvíli už jsem běhali po lese a snažili se ulovit něco k snědku, bohužel lesem jako by se prohnala bouře. Nakonec Vilfein přiběhl s poměrně velkým ochlupeným zvířetem, z části připomínajícím vlka. Nikdo z nás ale neřešil, kde se tohle zvíře vzalo. Sedli jsme si k ohni a Cassia rozdělala kouzlem oheň. Za chvíli už se točila pečínka na dlouhé větvi. Nic nás v tomto lese neznepokojovalo, až na svítící pařezy. Henry tvrdil, že to jsou světlušky, čemuž nikdo z nás moc nevěřil. Pro jistotu jsme na tu noc rozestavili hlídky. Před spánkem jsme ještě řešili původ lovců. "Musí to být statní bojovníci", navrhovala Darkie. Fanger se zase bránil, že jedním seknutím by je všechny srovnal se zemí. Když většina družiny už spala, z lesa se začaly ozývat podivné zvuky. V tu ránu jsme byli všichnni na nohou. Zvuky se míhaly všude kolem. "Bude lepší se odsud rychle vytratit", prohlásil Fellis. S tím jsme všichni souhlasili, uhasili jsme oheň a dali se do kroku. Šlo se nám ztěžka, brnění těžklo a nevyspalost dělala své. Asi po dvou hodinách cesty jsme došli na okraj lesa a před námi se rozevírala velká louka s množstvím menších i větších jezírek. Nad plochou se vznášela jemná mlha, kterou prosvítali měsíční paprsky. V dáli se pohybovalo pár zvířat, která si zřejmě  vyrazila na noční lov. Nesměle jsme se pustili do pochodu přes tyhle bažiny. Našlapovali jsme opatrně, zem byla měkká, místy se nám dostávala voda až nad boty. Všude okolo ve vodě plavali ryby, velice zvláštní ryby. Měly tři ostnaté ploutve a nebyly ani moc velké, přibližně okolo stopy. Na jejich vzhled jsme nehleděli a pár jsme jich chytli. Fanger si liboval, jakou dneska bude mt dobrou snídani. Už jsme viděli druhý břeh a čím více jsme se přibližovali, tím větší se nám zdála zvířata na druhé straně. Přešli jsme beze ztrát na druhou strana a tam si všichni sedli okolo velkého kamene, znaveni po celonoční cestě. Vydechovali jsme a začínalo na nás svítit ranní sluníčko, což se nám docela zamlouvalo. Guri sušila svoje knihy, lehce provlhlé. Vilfein s Henrym přemlouvali Morthase, že sundavat si boty by nebylo vhodné, obvzláště když je k ním blíže jak 100 honů. Lucky si čistil štít, který byl po cestě od bahna.  Katrina prohlásila,  že je čas si odpočinout a ustlala si na svém ranci. S jejím názorem však moc lidí nesouhlasilo. "Vydáme se dál od bažin, nevíme, kdo je nám v patách", prohlásil Henry a kouknul se k tomu hrůznému lesu, odkud na nás koukalo mnoho zelených teček. Vydalli jsme se tedy přes obrovská monstra, která se podobala raptorům. Proplétali jsme se mezi obrovskými tlapami monster. I trpaslíci přidávali do kroku, ač to bylo proti jejich přesvědčení.